PODSTATA ČLOVĚKA JE SOCIÁLNÍ...

Dostala jsem papír, ale najednou nemám, co bych psala... Prostoru je málo, myšlenek moc. Víc než sněhu. Víc než popele... Když jsem u popele, proč odklepávám své cigarety lednímu medvědu do skalky, zatímco on nad ní smutně ohýbá svůj šedý hřbet? A proč jsou ve vzduchu dýmové kruhy pouze, když se o ně neprosím? Proč tu sedím již několikátou hodinu, když káva je zde tak příšerná, že ani trpkost mých cigaret se s ní nedá srovnat?

Nemohu si pomoci, přestože se jedná o nejkomerčnější a všemi navštěvovanou kavárnu s hroznou kávou, miluji to tu. A jak se svým nejmilejším úsměvem poslouchám mladého Bajera vyprávějícího o psích spřeženích, myslím na lidi. Když v rádiu hrají Whitney Houston, myslím na svou první lásku. Když upíjím vinný střik, myslím na své nejlepší kamarádky. Když z mé cigarety vyjde dýmový kruh, myslím na Rustyho. Když na zdi vidím tu spoustu fotografií, myslím na Philippa L. když myslím na Philippa, vzpomenu si na Mariho s Laurou. Když se rozhlédnu kolem, myslím na mladého Bajera, jehož trochu mdlý, ale milý a uklidňující hlas je nad všechnu sůl světa. Při pohledu na Zátkovu dětskou krupičku se mi vybaví malá Sára. Když si utírám kečup z šálu, myslím na to, jaké jsem neskutečné prase. Musím si říct o další účtenku, ať nemusím psát na ubrus...

Ha! Slečna mi donesla celý bloček. Za tu chvíli jsem nestihla napsat, že s toastem v žaludku se přemýšlí o psaní o něco hůře, ale mezitím jsem jej stihla strávit a uchovat v paměti další lavinu myšlenek. Tak třeba jsem si asi po tisícím pohledu na plechovou ceduli s nápisem "PEROLA, žitná káva" uvědomila, jak někdo může z žita dělat kávu... Z žita se dělá pivo... Hodiny přímo naproti mně jsou taktéž nějak podezřelé... Nemluvě o cigaretě značky Marlboro, jejíž chuť je opravdu deprese vyvolávající, děkuji světu a zároveň ho proklínám za ty stupidně pojmenované Black Devil... Příchodem žen u vedlejšího stolu se kuřácký salonek zaplnil příjemnou neodolatelnou vůní. I císař pán ze svého portrétu se za ní ohlédl, dýchaje ten vzduch skrze svůj mohutný knír. (...) Mé ruce jsou nepředstavitelně studené. Lokálem zavála

skořice, bohužel ve mne vyvolala mohutný pocit zvracení, mé čichovody ji automaticky přiřadily ke zlatem sycené tequile. Když myslím na tequilu, vybavím si všechny ty lidi, se kterými jsem kdy olízla zápěstí, ať už solené nebo skořicované. Časy to byly krásné, následky horší,... Ale pro život se trpí... Už pouhé napsání slova "trpí", modrou propiskou na bílou účtenku, vyvolává ve mně frustraci. Sweet dreams linoucí se z rádia pak ještě intenzivnější nepopsatelný pocit. Kdo jsem já, abych mohla nesouhlasit?... Láska nás drží,... Není to láska k ženě nebo muži, je to láska obecně. Asi už to přeháním, možná bych měla vypadnout, ale co venku? Svět se zbláznil. Jen když budu ignorovat rozhovory táhnoucí se od vedlejších

stolů, mohu si představovat, že čas se zastavil. A potom tu budu jen já, mé víno, poslední cigareta, tenhle papír, tahle tužka, kniha absurdních povídek, hořící svíce, palčáky se sobem a lední medvěd ohýbající svá bedra nad popelem z šesti cigaret. Zapomněla jsem na obal od kávové sušenky. Já a tenhle stůl, visící v oblacích a sledující svět shora. S nadhledem. Měla bych jít. Vidět svět tam venku. Sníh tam venku. Procitnout. Ale já vím, že je to marné. Nikdy neprocitnu. A v té době, kdy budu kráčet svým neverlandem, lidé okolo budou zvedat obočí, dokud se neztratí v kšticích jejich vlasů a ještě výš. Ale beztak

za okamžik cinknou drobné a já odejdu. Zapaluji poslední cigaretku... Druhý závan skořice...

Cestou domů rozbředlým sněhem, klepala se zimou a z říms shazovala sníh svými palčáky ze severu.