Dnes už je to třetí článek. Než jsem ho začala psát, všimla jsem si jednoho komentáře u článku předchozího. To číslo jedna v závorce mě vyděsilo. Pokaždé, když se zničehonic objeví v tomhle zapomenutém koutku světa komentář, vyděsím se. Děsí mě i čísla na počítadle návštěvnosti, ale tohle je o něco více šokující...

Ale vždy tu je to malinkaté vzrušené napětí, než si komentář přečtu,... 

Ta slova jsou pravdivá, melancholií se teď nechávám unášet po řece Woe.

Měla bych se radovat, že mám zkouškové z krku a před sebou necelé dva týdny volna. Ale víceméně mě to spíš znepokojuje. I feel emptiness. 

Je mi podobně, jako té plechové pixle s obrázkem plachetnice a nápisem TEA za oknem. Koupila jsem ji v Tescu, byla součástí toho nekonečného regálu s nápisem "Vše za 30,-" kde i houbičky na nádobí, za které byste normálně zaplatili 19,80, stojí 30 korun. A odklepávám do ní popel svých černých cigaret.

Slova, gesta a činy mi připadají prázdné. 

Svět mi příjde krutý a hloupý, přitom dělám vše proto, abych se zabavila a nemyslela na to, ale tím spíš je to horší.

Již třetí noc spím v nepřirozené prohlubni své matrace, protože od té doby, co jsem si lehce nadzvedla rošt válendy, abych z úložného prostoru v ní vyndala deku, už se mi nepodařilo zaklapnout jej zpět.

Je to už víc jak půl hodiny, co jsem dočetla 1984 a s neustálým se rozhlížením po těch mých 10m2 děkuji za to, že zeď mého pokoje zdobí pedofilní plakát, z šuplíku visí podprsenka bez výstuže, na polici chytá prach ukradený vějíř z pavích per, o kousek vedle na mě shlíží neuměle pomalovaný kus čtvrtky mající podobu Guy Fawkese, staronové zrcadlo, za které jsem dnes vyměnila láhev červeného vína jsem stihla orámovat barevným papírem, na stole leží zavařovací sklenice od červené řepy z jedné pětiny stále ještě oplývající purpurově zbarvenou tekutinou, jídlo si dochucuju česnekem z prášku.

...