"Tvý rty jso sladký jako vanilkový vzduch, pojď! Odejdem spolu do vedlejšího pokoje."

Sklonek podzimu. Sobotní obloha byla nadzemsky dramatická, slunce se sápalo přes temně modré mraky, jejichž drápy cupovaly nebeský blankyt. Většinu toho dne jsem strávila v nádražní hale. Sama v buřince, na nohou fialové gumáky. Trochu obyvatel, trochu emigrant. Nepatřila nikam...

                Ve vlaku jsem laptop odložila téměř okamžitě. Nemohla jsem se nabažit té cesty na západ. Podél kolejí se táhla řeka a za ní skály. Na obzoru osamnělé kopce, zříceniny, vinice. Vše na pozadí temných mračen zalito zlatem slunné záře.

                Milý chlapík, imigrant z Ruska, mi připomněl, jakou radostí je člověku člověk a jak silná je touha poznávat, poznávat, poznávat. Pochválil mi holiny a můj celkový zjev. Povídali jsme si. Pak vystoupil, usmáli jsme se na sebe z okna jako přátelé a už se nikdy neviděli.

                Slunce již zapadlo, soumrak poléval město tmou a vzduch byl nepříjemně studený, když jsem dojela do Kadaně, města na konci světa.

                Mělo mi dojít, že ten den bude ve všech ohledech výjimečný, už kvůli tomu měsíci. Byl úplněk. Byl úplněk a bylo zatmění. Úplné zatmění. Ale to my jsme neviděli. Vylezli jsme z hospody a sledovali už jen zbytek z té nádhery. Stín ustupoval a černá šmouha se pomalu smývala z tváře jasné luny, až zmizela docela.

                Lidé stáli rozprostřeni v prostoru a jako nehybní zoombie sledovali podium před sebou. Del Moe hráli skvěle. Božská mana pro uši i duši. Poskakovala jsem tam jako tajtrdlík mezi aparaturou, dráty, lidmi a atmosférou. Monumentálně grandiozní závěr, rozklepala se mi kolena a srdce přestalo bušit, nebo bušilo jako splašené, na to už si nevzpomínám, nebyla jsem absolutně při smyslech.

                Začali hrát oni. Nebylo vůbec složité prokličkovat bandou postávajících zoombíků, trvalo dlouho, než jim hudba a alkohol rozproudily krev usazenou v žilách. To místo pod pódiem na mě volalo a čekalo. Tak jsem tam tedy šla. Šla a ztratila veškeré zábrany. Všiml si mě. Nevím čeho dřív. Bouřky? Rudých rtů? Pohybů? A potom zpíval pro mě. Zpíval pro i o mě a usmál se.

                Nechtěla jsem to kouzlo prolomit, prostě jen odejít a zůstat nějakou dívkou mezi fanoušky, ale musela jsem. Měli jsme backstage hned vedle nich a mé gumáky se dožadovaly pozornosti v podobě podpisu. Vlétla jsem k nim do šatny s píšící vypsanou fixou a s Del Moe v patách.

 "Jen jedna z šílených trapných fanynek." (přiblblé uculení)

"Nejsi zase tak trapná... Pěkně tancuješ." (milý úsměv)

Odvezla jsem si podepsanou holinu od Del Moe, podepsanou holinu od Vypsané fiXy, Dominikovu zlomenou paličku, přes pět set fotografií, dvě nevypsané vypsané fixy, nové známosti, Márdiho kompliment a málem si mě s sebou do Prahy odvezla sama fiXa.