V The tales of mere existence jsem dnes narazila na téma smrti, jako vždy byl Levni Yilmaz trefný a zábavný. Kdo ho nezná, prostě zadejte do youtube Tales of mere existence a pochopíte sami. Jedná se o takový moderní komorní kult, nicméně na stránkách ksichtové knihy má něco přes osm tisíc fanoušků. (...je trochu zvláštní, že jakmile jsem se tu zasněně rozepsala o Levni Yilmazovi, úplně jsem zapomněla na svůj aktuální stav, kvůli kterému tento článek vůbec vzniká...) 

Takže Tales of mere existence na téma smrti mě velmi pobavilo, jenže to jsem sama netušila, co se mnou můj dnešní denní režim udělá. Jakožto nejlenivější z nejlenivějších, nejnenažanější z nejnenažranějších bych dnes dostala metál. Vývoj mého dne spočíval v tom, že jsem jedla a jedla, potom jedla ještě víc a potom si odskočila do marketu, abych mohla v jídle pokračovat i v pozdně odpoledních, večerních a nočních hodinách. Následkem toho tu teď ležím jak vyvržený vorvaň na posteli, pevně si svírám břicho a tiše kvílím. Je to asi nějaká moje choroba, kdybych chtěla, dokázala bych jíst, dokud bych nepraskla, což se mi dnes málem stalo. Nejhorší bylo, že jsem se zrovna dívala na Greys Anatomy, kde byl 307kg chlap, který umíral na selhávání snad všech svých tukem prolezlých orgánů a ještě jeho kůže začala požírat sama sebe. A co jsem dělala já? Divála se na to a jedla.

Fakt, že žiji proto, abych jedla, je natolik děsivý, že musím o to víc jíst, jak jsem z toho frustrovaná. 

Věřím, že se mi jednou to jídlo stane osudným,...