Inspirace v každé vteřině, v každém záchvěvu. To vzrušení a napětí! Všude kol kolem... Každý stín, všechny ty barvy, jako by nebyly, jsou tolik neskutečné, tolik snové!! Doknalý dvojrozměrný svět rozpínající se ve svých dvou dimenzích. Vše křehké jako starý papír, jemný motýlí prach. Každý ten milimetr by si zasloužil žít věčným okamžikem. 

"Nám navzdory." "Cože?" "Nám navzdory."

Dnes jsem učinila pokrok: Víno, které jsem pořídila nad rámec svého skromného nákupu (který měl původně zahrnovat pouze tři a tři vajce), je uloženo nikoli v obalu plastovém nebo dokonce kartonovém, nýbž v obalu z materiálu, který je obecně znám jako sklo. 

I ta tekutina je inspirující. Jako tekutý smaragd. Světélkuje. Tančí na bílé zdi její stín. Tak dokonale nedotknutelná, za hranicemi smyslů.

Jsme tak blízko nebi! Jakto?

Konečky prstů namočené v hrkém vosku....

Proč je všechno tak jiné?! Úžasné a děsivé! Skvělé a strašlivé? Smysly degenerující, prach, štěrk, vzduch a voda! 

TICHO... hlučné ticho. Švitoření post-postmoderních víl. Předení purpurové bludičky v pravém dolním rohu schoulené.

TIK tak TIK tak, když se nebudeme dívat na hodiny, život se zastaví. NEDÝCHEJ!

Nemohu, nemohu,... Nemohu - prostě ne. Nemohu se soustředit, když je tu ta růžová stužka! Nemohu, jednoduše nemohu! Nejde to, nemohu, nemohu. Nemohu se soustředit, když je tu se mnou. Mimoběžně sžírá čas, život, nicotu i veškerenstvo. Číhá jako fantom. Nutí mě se smát.

NUTÍ NÁS, NUTÍ MĚ, NUTÍ TEBE.

Kdo?

nEVÍM.

Tak už si nasaď ty králičí uši a žij!

On tam je taky. Ale, jen tak mimochodem. Nebo, já nevím, třeba ne. Třeba to tu chápe. Třeba čte mé "nerozluštitelné" zprávy a třeba právě proto blouzním.

DĚSÍ MĚ TO. Nejsem jedna bytost. Milionkrát žiju!