2003, dvanáctiletý pubescent, hledající nové přátelé prostřednictvím interkomunikačních webů, zakládá svůj první blog.

2004, ta samá osoba proniká hloub do tajů kódovací řeči css, objevuje nové možnosti a výhody blogů, zažívá svou vrcholnou blogařskou kariéru. Existence cca pěti blogů různých zaměření jedné a té samé osoby.

2005, období nízkých blogů, poslední deník autorky se snaží držet určitou úroveň tehdejší blogařské společnosti, postupně však mizí i s nepevnými přátelskými pouty virtuálních komunkačních sítí, respektive chatů.

2007, založen weblog, v povědomí veřejnosti téměř nezaznamenán. Jednalo se o ryze subjektivní deníček, jehož krátkodobé trvání nestojí téměř za řeč, přesto v něj byly vkládány veliké ambice.

2008, jednoduché a rychlé sdílení statusů na facebooku svou flexibilitou zadupává vše ostatní.

Říjen 2010, současnost a ten jistý fakt, že kdo byl jednou blogerem bude jím stále, bez ohledu na vývoj mezinárodních sociálních webů,... Ale i přesto, co když je to naposled?

Leden 2012, slovíčko současnost hned za datem Říjen 2010 můžete ignorovat,... Stále jsem tu

Topím se v tak strašných depresích, až je mi z toho na zvracení.

Každá další minuta v téhle italské hotelové čtvrti je hřebíkem do rakve.

Každá další myšlenka o lidech, rodinách a mezilidských vztazích mě rozežírá žíly jako kyselina.

Každý další pohrdavý pohled snědých Italek mě frustruje.

Každý další obdivný pohled snědých oplzlých Italů mě ponižuje.

Myšlenka, že bych tu zůstala je nepředstavitelně dusící.

Myšlenka návratu je stokrát horší.

Myšlenka na něj je tak bolestivá, tak sebevražedná, že by mi všichni masochisté mohli závidět. 

Hniju, uvnitř hniju,.... Všechno hnije.

Nechci dopadnout jako moji rodiče, nechci dopadnout jako obrovská spousta lidí, které znám, nechci být jednou z nich. 

...

• "Nechápu, že tě nechytne, nezlíbá a neřekne Hej, budem tvoj chalan."

  

  [ Pokračování článku ]

 xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD

Nejvtší výtlem.

Ležím v posteli a tečou mi slzy smíchy! Právě jsem se vrátila z práce/kalby, totálně jsem zaspamovala facebook a teď si celou tu zeď prohlížím a nemůžu se svým statusům přestat smát xDDDDDD.

Ale i přesto mě uvnitř trhá má imaginární láska, tak strašným způsobem, že se mi chce vrhnout,...

Nikdy nic není jen černé nebo bílé,... REMEMBER.

 !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!

 A tak se ho ptám, jdeš zítra do školy?

A on na to, no a co, že nemám penis?

Znervózním,.... To asi nemělo být pro mě. 

Vymýšlím tedy jiný plán a píšu mu znovu, tak já se zítra stavím, budete doma?

Nemozme se stretnut dnes o 4AM v centre?

Čumím jak puk, odepisuju mu věty typu, ses posral? a tak dál.

Na můj dotaz, proč se dnes ve čtyři budeš flákat po městě, neodpovídá.

O několik chvil později mi přichází sms od mně neznámého čísla, text zprávy zní, haf haf.

Klub totální zmatenosti,... Hrabe vám? Pojďte k nám.

 Excuse me guys!

Mám toho až nad hlavu, samá párty, samé organizace, samá propagace, samý festival, samé oslavy ohledně organizací propagací festivalů, samé rande, koncerty, výlety po republice, focení, moc nových lidí, moc plánování, moc nedotčené školy, moc šílených šíleností,...

Tento víkend jsem spala na dvou fatboy polštářích v salonku nějakého independent klubu v Šumperku a snídala ve společnosti zástupců z tří kapel z čtyř států tu nejluxusnější snídani uprostřed tanečního parketu výše zmíněného independent klubu v Šumperku.

Ale tahle fotka s tím nemá nic společného, ta je ještě z minulého roku z koncertu Del Moe a Vypsaný fiXy v Kadani.

Docela pekelně nadržená na pátek,... Ale, ne nijak hanbatě, prostě se jen těším,... xD Sakra, těžko se to píše (může si to kdokoliv kdykoliv přečíst), ale je to prostě kus!! Možná se z toho čekání do pátku zblázním, ale pokud ho budu i nadále potkávat na ulici v jeho "ochranné" kombinéze, zatímco budu venčit ovci, uteče to třeba rychleji.

 Všude kolem je šílený svinčík, základ tvoří kočičí a psí chlupy, na to se nabalují hadry, kabelky, igelitky, všelijaké další propriety poházené po pokoji, posmrkané kapesníky, neumytá miska, rozstříhaný přeexponovaný film, spousta mých vlasů, Kočka... Vlastně naprostá klasika.

Tak trochu se nestíhám vzpamatovávat ze svýho života a k tomu ještě uklízet, i když vím, že by mi to pomohlo trochu urovnat myšlenky v hlavě.

Včera byl překrásný den,

 Duchem jsem stále ještě někde ve špičkárně, je to místo divnejch nálad ale taky kouzel. Trochu jako lampárna, ale vlastně úplně jinak.

Najednou mne z toho rozjímání probudil vybrující polštář. Volal mi mimoběžný bůh, kterýho tak uchvátilo slovo softrock. Volal, aby mi řekl, že to nečekal a že chtěl víc, ale že to nevadí, že mě chce stejně někdy znovu vidět. Volal a v pozadí jeho hlasu zpívali ptáci, takoví ti nejotravnější kteří vstávají, když se snažíte dostat za rozbřesku své tělo vymleté alkoholem domů. Ten zpěv se linul z telefonu tak zřetelně, jako kdybych s nimi seděla na stromě.

A potom jsem usnula.

Ráno mě vzbudilo kokrhání kohouta, ani u nás na vesnici nekokrhá kohout, tak proč tady na tom sídlišti, sakra, kokrhá?!

Měla jsme na telefonu ještě jeden nepřijatý hovor, od mimoběžného boha, ale bylo mi to jedno,... nastrouhali jsme sýr do kmínu a já jela domů. Duchem stále ještě někde ve špičkárně, zamotaná ve svých myšlenkách, utonulá v emocích.

 Zapnout gramofon, Beatles žijou v té své žluté ponorce. Ohřát svíčkovou k snídani. Pustit kreslenýho Batmana. Přehlušit tím rámusem všechny špatný pochody v hlavě,...

Pár loků vody a vyhnat posledních usazeniny etanolu v žilách.

Trochu se plácám v emoční pasti.